Jednou z nejčastěji používaných strategií státu na potlačování anarchistické vzpoury, je snaha nás neustále zaměstnávat obranou před vyšetřováními, raziemi, policejní šikanou, soudy a uvězňováním. Vykonstruované procesy se staly regulérní součástí tohoto jejich repertoáru, protože i když není dosaženo odsouzení, zaměstnají některé „nebezpečné elementy“ nutností jednat s justičním systémem, kterým pohrdají (…).
(…) Dokonce i když je počet dosažených odsouzení nízký, tento proces snadno vede k tomu, že soudruzi zaměřují svoji energii spíše na sebeobranu než na útok proti existujícímu společenskému režimu. Pokud k tomu dojde, státní strategie byla úspěšná.
(…) jsou jisté věci, které bychom si měli uvědomovat. Represivní složky by nás samozřejmě velmi rády viděly všechny pozavírané, ale vědí, že to je nepravděpodobné. Svůj smysl tedy mají také strategie šikany, vyšetřování a obviňování v tom, aby nás udržovaly zaměřené na sebeobranu. To má jisté následky. Především odvádí naši energii směrem od útoku na instituce, udržující tuto společnost. K tomu dochází na všech úrovních. Naše analýzy a teoretické snahy se obracejí spíše na specifické rozebírání represivních složek, než na celek této společnosti a jejích institucí. Zaměřujeme se na ty nejhorší aspekty a ztrácíme ze zřetele skutečnost, že tato společnost i ve své nejlepší formě stále vyžaduje nadvládu a vykořisťování. Zaměření na obranu rovněž může snadno vést ke kompromisu s úřady ve snaze získat určitou půdu pod nohama pro vlastní obhajobu. Setkání s bezprostřední hrůzou policejní šikany a věznění nás může snadno dovést k upřednostnění snahy zmenšit tyto hrůzy před nezbytností zničit tuto společnost vězení, zvláště, když to jsou právě naši přátelé nebo my sami, kdo těmito hrůzami trpí. Pokud se ale poddáme tomuto tlaku, stát se svojí strategií uspěl. Je tedy nezbytné pohlížet na tyto situace jako na výzvu a konfrontovat je pomocí útoku, nikoli obrany. To odlišuje podporu vězňů od revoluční solidarity.
Revoluční solidarita – výzva
Tendenci upadnout do defenzivního přístupu tváří v tvář represi je možné se nejlépe postavit rozvinutím porozumění a praxe revoluční solidarity. Revoluční solidarita je především revoluční praxí. Znamená to, že v sobě nese revoluční cíle. Není to záležitost závazku, povinnosti nebo dluhu. Nikdo nikomu nedluží solidaritu, bez ohledu na to, co učinil nebo čím prochází. Základnou solidarity je spíše rozpoznání vlastního boje v boji jiných – jinými slovy – spoluvina, spoluúčast. To je velice důležité. Pokud solidarita je rozpoznáním vlastního boje v boji jiných, je v praxi prováděna právě prostřednictvím pokračování toho boje, pokračováním v útoku na společenský režim a činěním toho se zaměřením na to, co sjednocuje moje boje s boji jiných.
V tomto světle by mělo být jasné, že revoluční solidarita není pouhá podpora. Na praktické úrovni je přirozeně nezbytné dopisovat si s uvězněnými soudruhy a navštěvovat je a nalézat způsoby, jak jim pomoci v naplnění jejich nejrůznějších potřeb. Pokud se ale tohle stane středobodem toho, co nazýváme „solidarita“, pak jsme solidaritu omezili na pouhou charitativní sociální práci. Udržování spojnic, přátelství a soudružství uprostřed represe je důležitým faktorem průběžné podpory. Nejdůležitější je ale aktivní solidarita s aktivní vzpourou našich soudruhů, kteří jsou za mřížemi nebo jinak trpí cílenou represí. Právě v rámci tohoto kontextu se specifické podpůrné aktivity (dopisy, návštěvy, finanční podpora apod.) mohou stát součástí solidární praxe jako pomoc v udržování komunikace mezi námi všemi, bojujícími proti systému.
Tento citát z brožury „Revoluční solidarita“ od Elephant Editions ještě zřetelněji vyjasňuje celou věc:
„Solidarita spočívá v akci. Akci, zapouštějící kořeny v našich vlastních projektech, soudržně a také hrdě prosazovaných, zvláště v době, kdy může být nebezpečné byť jen veřejně projevit svoje myšlenky. Projekt, který vyjadřuje solidaritu radostně ve hře života nás především osvobozuje, ničí odcizení, vykořisťování, duševní bídu a otevírá nekonečné prostory, oddané experimentování a pokračující aktivitě naší mysli v projektu, zacíleného na vlastní uskutečnění v povstání. (…) Projekt, který není specificky propojen s represí, která zasáhla naše soudruhy, ale který se nadále vyvíjí a způsobuje nárůst sociálního napětí až k bodu, kdy vyvolá explozi tak silnou, že zdi vězení se zhroutí samy od sebe. (…) Projekt, který je odkazem a podnětem pro uvězněné soudruhy, kteří jsou zase odkazem na něj…“
Revoluční solidarita je tedy spoluúčast jednotlivců na revolučním boji v různých konkrétních situacích, kteří nicméně spatřují, že jejich revoluční projekty souzní. Uvažme projekt revolučního boje proti vězeňskému systému. Soudruzi uvnitř vězení se nevyhnutelně zapojí do bojů proti konkrétním podmínkám svého uvěznění – příkladem budiž neustálý boj proti FIES (speciálním izolačním oddělením) ve španělských věznicích. Existují různé taktiky, používané v těchto bojích. Všemi ale prosvítá odmítnutí spolupracovat s vězeňským režimem. Byly proto používány nejrůznější druhy stávek, kolektivních vzpour, povstání a ničení vězeňského majetku. Jednou z nejčastějších taktik je ale hladovka. Důvod, proč je tato taktika mezi vězni tak běžná je to, že může být používána jak kolektivně, tak individuálně, je zcela v rukou těch, kteří ji provádějí a vykonává značný tlak na vězeňskou správu. Zároveň ale efektivita hladovky – zvláště, když je použita jedním člověkem nebo pouze několika jednotlivci – závisí na situaci permanentního konfliktu venku, na probíhající bitvě proti strukturám a jednotlivcům odpovědným za represi. V praxi to může zahrnovat například vylepování plakátů, demonstrace a graffiti kampaně vyjadřující solidaritu se soudruhy uvnitř, ale také sabotáže a další formy útoku proti policii, justici a vězeňskému systému.
Os Cangacieros, skupina francouzských povstalců, nám poskytuje dobrý příklad. Od roku 1984 až do 90. let byli zapojeni do aktivních sabotáží proti vězeňskému systému v solidaritě s početnými vězeňskými vzpourami propukajícími ve Francii. Společně s různými akty vandalismu, sabotáže a loupeže a rozšiřování plánů nově stavěného velkého vězení ve Francii vydali významnou analýzu vězení a justičního systému a jejich vztahu ke společnosti jako celku. Mnoho dalších začalo imitovat jejich sabotážní aktivity proti vězeňskému systému.
Takové druhy aktivit, které popisujeme, představují zásadový přístup k boji proti vězeňskému systému a k solidární praxi. Sdílí několik věcí: mohou být používány autonomně vně rámce státních institucí nebo institucí levice (politických stran, odborových svazů atp.), nezahrnují žádnou prováděnou reprezentaci nebo zprostředkování a nezahrnují vyjednávání nebo jakýkoli kompromis s těmi, kdo jsou u moci. Vyžadují si samozřejmě hnutí oddané věci neustále probíhající bitvy proti celé společnosti vězení, hnutí nacházející se v permanentním konfliktu se současným společenským uspořádáním. Nepřítomnost takového hnutí znesnadňuje naši situaci, protože se buď nacházíme ve vězení my, nebo se staráme o ty, kteří tam jsou. Anarchistické zásady ale nejsou v základu morální, ale odvozují se od logiky praxe. Když vkládáme svůj čas a energii do pořádání petic, vyjednávání, uklidňování atd., je to čas a energie odejmutá projektu zničení společnosti vězení a zákona. Taková praxe se dále zakládá na používání státních institucí v rámci právního a justičního systému. Činí nás tedy závislými na dobré vůli státu a jeho institucí. To může skončit pouze posílením těch samých institucí, o kterých tvrdíme, že s nimi chceme skoncovat. Kromě toho tato závislost na státu má naprosto jasné následky v podobě podkopání jakéhokoli sebeurčení našich vlastních aktivit, a tak nahlodává také naši schopnost přímé akce. Jak daleko to může zajít ve smyslu úpadku perspektivy a kritických schopností se stává zřetelné, když jsou ústupky, garantované státem v tomto kontextu – drobné reformy nebo jednoduchá aplikace existujících zákonů – vyhlašovány za naše vítězství. Zde naši praxi ovládla reformistická mentalita, myšlenka, že můžeme používat dokonce i ty nejzkompromitovanější prostředky, pokud jsou bezprostředně „efektivní“. Pro ty, kteří se snaží zničit celý systém nadvlády, to ale nejsou vítězství, nýbrž porážky, protože poukazují na rezignaci tváří v tvář systému, který se zdá být nedobytný a nutí nás používat jeho prostředky, což nemůže skončit jinak než naším koncem.
Praxe revoluční solidarity pro nás tedy představuje výzvu. Represe narůstají a stejně tak specifické zaměření systému na anarchisty. Pravděpodobně stále více z nás bude vyšetřováno, postaveno před soud a stráví určitou dobu ve vězení. V takových situacích je velice snadné prostě udělat krok zpět, nechat věcem volný průběh nebo ještě hůře, distancovat se od soudruhů, čelících hrozbě vězení nebo od akcí, které nás děsí. Taková reakce by představovala významné vítězství státu. Stojíme tedy před výzvou rozvinout v sobě sílu jednat podle vlastních zásad proti státu a proti jeho represivním systémům a zároveň se učit, jak tyto akce koordinovat a nezkompromitovat se. Neboť revoluční solidarita je přinejmenším z anarchistického pohledu praktické rozpoznání vlastního bojového projektu v boji dalších, vyžaduje, aby každý z nás jednal proti tomuto režimu podle svého, jak jsme tlačeni k činům v rámci konfrontování utlačovatelské moci v našem každodenním životě. Vyžaduje si ale také, abychom se naučili spojovat tyto akce způsobem, který je zesiluje a vyjasňuje jejich vyznění. Neexistuje žádný univerzální recept, organizace nebo program, který to poskytuje, protože všechny univerzální recepty vyžadují, abychom se přizpůsobili jejich požadavkům. Spíše je nezbytné působit srozumitelně a otevřeně, z čehož se mohou vyvíjet vztahy vzájemnosti rozšiřující spolupachatelství na vzpouře dále a dále a možná rozkvétající do povstání. To je výzva, které čelíme tváří v tvář stále represivnějšímu systému nadvlády.
Tento text je z publikace Mariniho proces – chronologie a sborník dokumentů.
