Přinášíme rozsáhlejší článek o anarchistickém hnutí a represích v Rusku, Bělorusku a Ukrajině z posledních pěti let.

Situace po rozpadu Sovětského svazu

Po rozpadu Sovětského svazu upadly tyto země do stavu ekonomického chaosu a hyperinflace. Měla proběhnout privatizace státních podniků. Přesto šel vývoj v těchto zemích jiným směrem, což výrazně ovlivnilo následné utváření těchto nových státních útvarů.

Ukrajina

Na Ukrajině byl majetek rozdělen mezi několik oligarchických skupin, což mělo za následek zásadní oslabení pozice státu, jež je patrné dodnes. Zároveň však nedošlo ani k vývoji směrem k západnímu typu buržoazní republiky. Není překvapením, že si oligarchové udrželi své dominantní postavení, založené na tržním monopolu a přístupu ke státním administrativním zdrojům. Díky neustálému vnitřnímu boji mezi oligarchy si země zachovala svobodu slova, právo na vytváření politických subjektů a právo demonstrovat. V západní části země dominuje ukrajinština a je zde velmi aktivní pravicově nacionalistické hnutí. Zároveň se jedná převážně o zemědělské oblasti, jejichž produkce je z velké části vyvážena do Ruska. Na druhou stranu východní oblast země je spíše ruská provincie, jejíž ekonomika je založena na těžbě a zpracování surovin, které jsou pak vyváženy do EU.

Rusko

Za Jelcina se v Rusku objevili noví velcí majitelé, a to jak ve státní, tak i v soukromé sféře. Změna přišla s nástupem Vladimíra Putina k moci. Řídicí orgány důležitých korporací přešly do rukou státu, oligarchové, kteří projevili nesouhlas, byli zlikvidováni a jejich podniky přešly pod existující státní korporace. V roce 2003 začal známý případ korporace Jukos, kde byly zbytky společnosti převedeny na státní podnik Rosněfť a původní majitel společnosti Chodorkovskij byl dvakrát uznán vinným a odseděl si celkem deset let. V letech 2000–2001 byla zrušena populární soukromá televize NTV, která kritizovala válku v Čečensku a vládu obecně. Do parlamentu se mohli dostat pouze ti nejloajálnější vůči Kremlu, vedoucí pozice místních samospráv obsazoval prezident, na rozdíl od minulosti, kdy byli voleni. Od konce nultých let jednadvacátého století docházelo v Rusku k ideologickému zvratu a média začala oslavovat hodnoty a symboly impéria (jak sovětského, tak carského). Velkolepou se stala okupace a následná anexe Krymu v roce 2014, stejně jako značná podpora Putinovy oblíbenosti. Míra zestátnění předčila několikanásobně míru předešlé privatizace. Dle některých odhadů je již okolo 70 % majetku v rukou státem vlastněných korporací. Některé z největších korporací jsou v rukou Putinova týmu a Federální bezpečnostní služby (FSB), u které se počet zaměstnanců odhaduje na půl milionu. Neexistují pro ně žádné zákony, jsou státem ve státě a kradou pro sebe přibližně polovinu státního rozpočtu. Rusko se očividně vrací ke stavu státního kapitalismu a klíčí v něm kult impéria. Současně jsou v zemi stále ještě nezávislé noviny, menší televizní stanice, velcí soukromníci a zřídka je možné domoci se relativní spravedlnosti u soudu. Zvyšuje se národní napětí v příhraničních oblastech, a to nejen na Kavkaze, ale i na Sibiři a Dálném východě. Mezi lety 2011–2012 došlo v Moskvě kvůli obrovskému podvodu při parlamentních volbách k největším protestům za posledních 20 let, při kterých do ulic vyšlo více než 100 tisíc lidí. Několik desítek lidí bylo odsouzeno k trestům ve vězeňských táborech a další zatýkání stále probíhá.

Bělorusko

V Bělorusku byl proces privatizace zastaven velmi rychle. Všechny velké společnosti zůstávají v rukou státu. V roce 1996 proběhlo referendum, které rozšířilo pravomoci prezidenta. Následně, v roce 1999, došlo ke zmizení a zabití několika politiků a vyšších státních úředníků, kteří zpochybňovali legitimitu některých procesů v parlamentu. Hlavní opozicí pro Lukašenka byla Běloruská národní fronta, koalice liberálních a konzervativních nacionalistů. Od začátku nového tisíciletí jsou zakázána všechna veřejná shromáždění kromě dvou v roce. Protesty jsou brutálně potlačovány pořádkovou policií a opozice přišla o původní podporu. Postupně dochází k odstraňování běloruského jazyka a kultury ze školních učebnic. Režim funguje pouze díky levné ropě a plynu, které prodává dále na Západ. Celkem je zhruba 80 % majetku v rukou státu. Kvůli ropnému konfliktu v letech 2008–2009 se Lukašenko rozhodl pro demonstrativní liberalizaci namířenou směrem k Západu. Povolil, aby se opozice mohla účastnit kampaně v nadcházejících prezidentských volbách v roce 2010. Následně došlo k rozsáhlým protestům v souvislosti s výsledky voleb. Režim reagoval masivní represí: okolo tisícovky lidí bylo zadrženo, pětice prezidentských kandidátů a jejich asistenti byli zatčeni a desítky protestujících byly poslány do vězení.

Bělorusko je na prvním místě na světě v počtu policistů na jednoho obyvatele. Prakticky neexistuje svoboda slova, veškeré veřejné aktivity jsou zakázané a členství v nezaregistrované organizaci je trestným činem. Soudci jsou oficiálně dosazováni prezidentem a v praxi se nestalo, že by obyčejný člověk vyhrál soud proti státní organizaci. Počet odsouzených je 99,5 %.

Situace v hnutí

V postsovětských zemích se anarchismus objevil ve dvou vlnách. Během perestrojky získalo hnutí velmi rychle na síle. Kupříkladu Konfederace revolučních anarchosyndikalistů měla svého času na pět tisíc členů. Hnutí bylo neobyčejně různorodé díky pádu železné opony a přílivu západní literatury. Ruku v ruce s klasiky anarchismu Bakuninem a Kropotkinem se objevili následovníci tzv. nové levice, situacionisté, individualisté nebo tolstojovci. Aktivity měly rozsah od kontrakultury, vědeckého či historického zkoumání přes ochranu přírody až po násilné činy, které nebyly namířeny proti lidským životům. Za jeden z takových činů, explozi v budově SBU (ukrajinská tajná služba) v Kyjevě v roce 2002, byl odsouzen Ilja Romanov na deset let v takzvaném případě Oděsa. Ke konci devadesátých let se hnutí rozpadlo poté, co opadla vlna energie vyvolaná kolapsem Sovětského svazu.
Během začátku nového tisíciletí se zrodilo nové hnutí. Společně s menšími skupinami z osmdesátých a devadesátých let se objevilo masové anarchistické hnutí. Zpravidla se jednalo o mladé lidi z nově vzniklé DIY-punkové scény se silným zázemím v kultuře zinů a nihilistickým pohledem na svět. Teoretickým základem se pro ně stala zkušenost německých autonomistů. Ideologickým mluvčím se pro ně stal časopis Avtnonom, který propagoval autonomismus, antifašismus, DIY kontrakulturu, feminismus a zdůrazňoval útlak v postindustriální společnosti. Tento přístup kombinuje obojí, jak klasický přístup, tak nové koncepty, které vytvářely obraz „uvědomělých nihilistů“, a předkládá řadu nových postupů. Pololegální koncerty, antifašistické násilí a pouliční PR kampaně se staly obvyklou praxí. Tak vznikla organizace „Autonomní akce“, která měla stovky členů.

Ke konci prvního desetiletí nového tisíciletí začala radikalizace hnutí. Na jedné straně k tomu došlo díky zkušenosti získané ze zuřivých antifašistických bojů, při kterých byly radikální pravicí zabity desítky lidí. Na druhé straně příznivci přímé akce už měli dost subkulturního charakteru scény a toho, že se spokojila s vybudováním bubliny a nadšením ze západních trendů. Ke konci roku 2008 se v řeckém stylu odehrály útoky na symboly státního kapitalismu v Bělorusku a následně i v Rusku. Na Ukrajině proces militarizace následovala Konfederace revolučních anarchosyndikalistů a v důsledku toho vznikly ozbrojené tréninkové tábory.

Zásadním zlomem pro tyto země byly demonstrace a veřejné protesty mezi lety 2010 a 2013. Přes rozsáhlou účast na protestech (mnohdy významnou) v Moskvě a na Majdanu v roce 2012 si ani navzdory prvotním úspěchům nedokázali anarchisté vytvořit vlastní agendu. Podzemní radikální pravice byla také unavena a mnoho jejích členů bylo odhaleno. Frustrace ze zdánlivého neúspěchu vytvořit sociální hnutí na vlně masových protestů, akumulovaná odevzdanost, strach z represí a pocit z uvíznutí na mrtvém bodě dezorganizovaly hnutí. Desítky lidí z různých kruhů byly poslány do vězení, což se nikdy dříve nestalo, tudíž strach z represí hrál také roli. Došlo k novým vlnám rozdělení a oslabení, což vedlo k tomu, že mezi lety 2013 a 2016 hnutí stagnovalo.

 

Nyní v hnutí existují dva hlavní proudy. „Euroanarchismus“ je založen na intersekcionalismu, základních feministických principech, LGBT, migrantech, antinacionalismu a vzdělávacích projektech. „Sociálněrevoluční anarchismus“ se zaměřuje na účast na pracovištích a lokálních konfliktech včetně pomoci lidem, kterým nebyla vyplacena mzda nebo kteří se stali obětí podvodu, a dále na přímé útoky na symboly útlaku. Během pouhých dvou let se tyto proudy od sebe izolovaly.

Represe

Případ Antify z Brestu

V Brestu (Bělorusko) bylo početné a silné antifašistické hnutí. Od roku 2012 začali policisté prokazovat zvýšený zájem o hnutí. Nezajímali se o samotné násilí, ale spíše o rovnováhu antifašistického hnutí. Dne 18. ledna 2013 naběhla zásahovka do klubu Rock Cafe a zadržela 70 lidí. Nikdo nebyl obviněn a policie se zajímala pouze o identitu přítomných osob. Na jaře 2013 došlo k bitce s nácky, při níž byl jeden z nich vážně zraněn. Na začátku zadrželi policisté dvě osoby – Dmitrije Stešenka a Dmitrije Zvanka. Poté se do případu vložila KGB. Rozsudky byly několikrát změněny. Stešenko nakonec dostal tři roky vězení a Zvanko pět..

Policie perzekvovala i účastníky solidárních akcí. Například v lednu 2015 zadrželi a pokutovali účastníky průvodu na paměť obětí neonacistického teroru – Stanislava Markelova a Anastázie Baburové, kteří byli zavražděni v roce 2009 v Moskvě, a Jana Kučery zavražděného v roce 2008. Dne 27. prosince 2014 byl zadržen Vlad Lenko a 1. dubna 2015 byl spolu s Romanem Bogdanem uvězněn. Soud probíhal za zavřenými dveřmi. Romana odsoudili na osm let (později soud rozsudek snížil na šest let) a Vlada na šest let vězení. Zvankovi, který byl ve vězeňském táboře, bylo odmítnuto podmínečné propuštění na základě jeho členství v antifašistickém hnutí, jak vyzdvihla komise, která měla jeho žádost na starosti. V květnu 2016 byl Dmitrij Zvanko podmínečně propuštěn.

Několik dalších antifašistů z Brestu se skrývá. Provalilo se totiž, že policie má plán udělat pomocí organizované kriminální skupiny akci namířenou proti systému, která by byla následně připsána lidem kolem antifašistického hnutí v Brestu.

Případ Bolotného náměstí

Mezi lety 2011–2012 došlo v Moskvě k obrovským protestům proti zmanipulovaným parlamentním volbám, účastnily se jich všechny politické síly. Během demonstrace 6. května 2012 došlo ke konfliktu s policií a následně byly desítky osob zatčeny a odsouzeny k různě dlouhým trestům. Mezi nimi i anarchisté – Alexej Polihovič, Stepan Zimin, Alexandra Duchaninová, Vladimír Akimenkov (toho času levičák), kteří byli již propuštěni.

Znenadání došlo v prosinci 2015 – tedy tři roky po událostech – k zatčení Dmitrije Bučenkova. Je více než jasné, že šlo o vykonstruovanou kauzu, protože důkazem se stala fotka, na které je jiná osoba. Dmitrij je zakládající člen Autonomní akce, historik, a politolog, který napsal knihu „Anarchisté v Rusku na konci dvacátého století“, a velmi aktivní člen hnutí. Případ je o to zvláštnější, že Bučenkov je znám jako obhájce otevřenějších a reformističtějších taktik.

Nový případ Ilji Romanova

Po deseti letech ve vězení se Ilja Romanov v prosinci 2012 vrátil do Ruska. Stal se žijící legendou. Se svými anarchistickými aktivitami začal v osmdesátých letech, kdy organizoval první anarchistická setkání. Neúnavný bojovník, který vzdělával ostatní, byl součástí mnoha kolektivů a iniciativ a účastnil se mnoha squatovacích akcí a environmentálních kempů. Byl součástí událostí, při kterých byl obklíčen Dům sovětů v říjnu 1993, kde utrpěl těžké zranění. Byl zapojen do podpory politických vězňů, studentského a dělnického hnutí.

Byl několikrát zatčen, ale žádný nátlak z něj nedokázal dostat jakékoliv doznání. Následně mu úmyslně připsali falešnou psychiatrickou diagnózu, stejně jako tomu bylo za dob Sovětského svazu, kdy se tímto způsobem potlačovali disidenti. Strávil dva a půl roku ve vězení a psychiatrické léčebně. Během svého uvěznění na Ukrajině sepsal mnoho článků.

V prosinci roku 2013, rok po svém propuštění, byl opět zatčen. V rukou mu explodovala výbušnina a utrpěl zranění ruky a oka. Oko mu lékaři zachránili, ale zápěstí mu museli amputovat. Romanov dostal deset let (následně snížených na devět) za přípravu teroristického útoku na památník, výrobu výbušnin a teď čelí novému obvinění za pokus o veřejnou obhajobu terorismu. Jak vyšlo najevo ze samotného případu, FSB a centrum proti extremismu čekaly na Romanova a prováděly kvůli tomu speciální operaci. Pronajali byt, kam umístili počítač se zavirovaným softwarem umožňujícím vzdálený přístup a obsahujícím texty s výhrůžkami lokální vládě. S pomocí tajného policisty se povedlo Ilju nalákat do tohoto bytu. Rozhodnutím soudu došlo ke smazání obsahu disku z tohoto počítače. Cílem bylo odstranění velmi silného a zkušeného antisystémového bojovníka. Zároveň to byla nejspíše i součást odplaty za to, že ho nemohli zavřít během devadesátých let, a také za případ jeho ženy Larisy Romanovové, která byla shledána vinnou za explozi v budově FSB.

Ilja se nevzdal ani v pracovním táboře, kde pomáhá spoluvězňům se stížnostmi a odvoláními. Vězeňská služba má však nařízeno posílat všechny vězně odsouzené v souvislosti s terorismem do těch nejstřeženějších věznic. Z toho důvodu je Ilja účelově obviňován z organizování nepokojů. Byl také připsán na seznam „osob se sklony k extremismu a terorismu“, což mu ztěžuje životní podmínky.

Případ Krym

V květnu roku 2014 zadržela FSB v Simferopoli, městě na okupovaném Krymu, několik mladých lidí. Mezi nimi byl i anarchista Alexandr Kolčenko, člen antifašistického, environmentálního a studentského hnutí. Byl účastníkem demonstrací na Majdanu. FSB ho obvinila z členství v „Pravém sektoru“ a plánování série bombových a žhářských útoků na symboly moci, například na sochu Lenina, památník „Věčného ohně“ a sídla několika prokremelských politických stran. Celý případ se zapsal do veřejného povědomí a Kolčenko spolu s režisérem Sencovem byli v očích ukrajinského lidu hrdiny pro své odvážné chování před soudem. Kolčenko byl odsouzen na deset let.

V červnu 2016 byli někteří z odsouzených v tomto případu vyměněni za ruské proseparatistické novináře, kteří byli uvězněni na Ukrajině. Afanasjev, jehož výpověď byla základem pro celou obžalobu, následně mluvil o hrozivém mučení, kterým z něj tuto výpověď získali. Konkrétně byl dušen plynovou maskou a mučen elektrošoky, při kterých mu byly dráty připnuty ke genitáliím.

Někteří anarchisté obviňují Kolčenka z toho, že patří k Národním anarchistům z Ukrajinských autonomistů (AO) a také že spolu se Sencovem zpíval ukrajinskou hymnu poté, co soud vyřkl verdikt. Nicméně Kolčenko ve svých dopisech vysvětlil, že jeho vztah k členům AO byl taktický a že nesdílí jejich ideologii. Během Majdanu zpívaly statisíce lidí při konfrontaci s autoritami sborově ukrajinskou hymnu. Pro mnoho lidí se to stalo symbolem jednoty, něco jako ukrajinská Marseillaisa. Ve svých dopisech z vězení Alexandr zdůrazňuje oddanost anarchistickým myšlenkám a zároveň píše o tom, že si zachovává radost ze života.

Alexej Sutuga

Dlouhodobý člen anarchistického hnutí známý pod přezdívkou Sokrates. Jeden z nejaktivnějších antifašistů, v minulosti byl zatčen a strávil dlouhou dobu ve vazbě. Centrum pro extremismus se následně snažilo vykonstruovat případ na základě „vytváření extremistické komunity“. Opětovně byl zatčen v roce 2014 za bitku, při které byli v menšině proti šesti neonacistům ozbrojeným mimo jiné plynovou pistolí. Centrum pro extremismus se rychle vložilo do případu, protože se již delší čas chtěli Alexeje zbavit. Přes kolektivní charakter bitky byl jediným, kdo byl obžalován. Sutuga byl odsouzen na tři roky a jeden měsíc.

Na základě žádosti Centra pro extremismus byl na Sokrata vytvářen neobvyklý nátlak. Výsledkem bylo, že byl neustále zavřený na samotce a posléze ho přesunuli do speciálního vězení pro nejzávažnější zločince, kde se ho snažili zlomit a vymlátit z něj jakoukoliv touhu pokračovat v boji. V květnu 2017 byl po skončení trestu propuštěn na svobodu.

Případ fanoušků Partizanu Minsk

Na přelomu jara a léta 2016 byli v Minsku zatčeni čtyři fanoušci místního Partizanu — Ilja Volovik, Vadim Bojko, Dmitrij Cechanovič a Filip Ivanov. Jsou obviněni z účasti na bitce, která se odehrála před dvěma lety. Fakt, že celé vyšetřování probíhá pod oddělením pro boj s extremismem, a také to, že na samotné přestupky není kladen důraz, naznačuje, že důvody jejich zatčení byly pouze formální. Politická motivace tohoto případu tkví v tom, že vláda zastrašená událostmi na Ukrajině nařídila zničit jakoukoli politizovanou subkulturu obecně, zvláště pak tu fotbalových fanoušků. Trestní orgány si uvědomují rozsáhlou solidaritu s politickými vězni v roce 2010, proto se snaží obviňovat za jakýkoli drobný kriminální prohřešek (např. Bitky) tak, aby to zvýšilo důvěryhodnost obvinění a zastřelo politickou povahu případu.

KGB začala navštěvovat věznice (nápravná zařízení) a požadovala, aby neonacisté psali udání na antifašisty a naopak. Pokud odmítnou, jdou na samotku. Jeden z těchto ultrapravicových fanoušků FC Torpeda, který si odpykával trest spojený s narkotiky, svědčil proti antifašistovi z Minsku jako oběť jeho činů. Pravděpodobně mu bylo přislíbeno předčasné propuštění, nebo dokonce přezkoumání jeho případu za účelem snížení sazby. Ve stejné sobě byli nuceni opustit zemi dva další fanoušci – Dmitrij Januško a Roman Teslenko. Tento případ by neměl být oddělován od podobných represí, které právě probíhají.

Případ Gomel

Sergej Romanov, mladý anarchista z města Gomel, byl zatčen v červenci 2014. Byl příznivcem vojenské techniky a taktik k přežití. Již dříve byl v Gomelu zadržen na základě podezření ze solidární akce (podpálení několika billboardů) na podporu anarchistických vězňů. Nicméně policisté nenašli žádné důkazy, a tak byl odsouzen podmínečně za přechovávání střelného prachu.

Mezi aktivisty, s nimiž Sergej působil, byl nastrčen tajný policista, který tlačil ostatní členy k diskutabilním akcím a zároveň se jim pokoušel nabízet peníze. Tato strategie neměla výsledky, ale agent vypověděl o propojení mezi touto skupinou a lidmi z kyjevského Majdanu. Nakonec byli Sergej a jeho přítel Alja zatčeni. Během prohlídky u nich bylo nalezeno malé množství výbušnin. Sergej to vzal na sebe, a tím zachránil svého druha před vězením. Sám dostal pět let.

Případ cyklistů

V dubnu 2016 byli v Minsku zadrženi účastníci cyklojízdy Critical Mass. Bez jakékoli záminky byli účastníci zastaveni a přímo na silnici napadeni policií. Převážně mladí lidé byli zadrženi a zatahováni do policejních aut, zatímco jim policie házela jejich vlastní kola na hlavy. Dmitrij Polijenko se zastal jednoho z kamarádů a čelil tak obvinění z napadení úřední osoby. Hrozil mu vysoký trest, ale díky „liberalizaci“ země směrem k Evropské unii dostal pouze dvouletou podmínku, aby stát neměl dalšího politického vězně. Avšak Dmitrij aktivně pokračoval v účasti v aktivitách anarchistického hnutí, a po protestech proti zákonu o „příživnictví“ byl několikrát zadržen. Nyní Dmitrij se nachází v běloruském vězení.

Vedle uvězněných čelilo všemožným druhům postihů i mnoho dalších lidí. Během října dostal podmínku sedmnáctiletý Andrej Džamburjev z Brestu. Pokoušejí se ho obvinit z účasti na nelegální demonstraci a vhození dýmovnice do areálu policejní stanice. Aby získali nějaké důkazy, dali ho do cely společně se speciálně vybranými vězni, kteří mu dávali několik dní zabrat, aby ho zlomili. Přesto Andrej ustál všechno a nepodal žádnou informaci.

Následně použila policie jinou taktiku: zrušila rozhodnutí přestupkové komise, která ho již dříve odsoudila za účast v bitce, a následně ho odsoudila u trestního soudu. Výsledek – tři roky podmínka. To je v zásadě výraznější omezení, protože mu to brání v jakékoliv účasti v hnutí, jelikož i za drobný přečin by mohl jít do vězení.

Dalším příkladem je zadržení dvou anarchistů, kteří hodili žárovky naplněné barvou na zeď rádia BelTeleRadio na jaře 2016. Soudruzi odmítli vypovídat a nebyly nalezeny žádné důkazy. Krátce nato vytvořila policie tlak na univerzitu, kde studovala jedna z podezřelých – Maria S., která byla vzápětí vyloučena. Tím ale trestání neskončilo a proti její rodině bylo zahájeno finanční vyšetřování.

Okolo stovky anarchistů bylo zadrženo během protestů v únoru a březnu 2017. Provládní média rozjela velkou PR kampaň proti anarchistickému hnutí, kde se tvrdilo, že připravovali násilné akce namířené proti veřejnosti. K tomu však nikdy nedošlo a anarchisté byli pouze součástí větších demonstrací. Většina lidí nebyla zadržena na demonstraci, ale doma a někteří dokonce na cestě za zadrženými, když jim nesli nejnutnější potřeby.

Počet členů hnutí, kteří opustili zemi, včetně těch, kteří jsou na seznamu hledaných osob, je těžké odhadnout, ale pravděpodobně půjde o několik desítek lidí.

Solidarita

V mnoha zemích došlo k projevům solidarity. Časem však jejich počet klesal, zvláště kvůli zvyšujícímu se počtu politických vězňů po celém světě.

Co můžete udělat? Berte s sebou na akce pravidelně plakáty nebo transparenty s informacemi o anarchistických vězních – není možné dělat při každé příležitosti samostatnou solidární akci. Je dobré poslat fotky z akce kamarádovi do vězení, může pak mít pocit, jako by tam byl s vámi. Ve skupině si můžete vytvořit pravidlo, že při každé schůzi pošlete jeden pohled jinému vězni. Ujistěte se, že jste nezapomněli poslat někomu pohled k narozeninám nebo třeba k Prvnímu máji. Je záhodno, aby byl v každé skupině člověk, který má přehled o nadcházejících významných datech a informuje skupinu o potřebě vyslat solidární vzkaz některému z perzekvovaných soudruhů či soudružek.

Velmi důležitá je otázka materiální podpory. Pravdou zůstává, že ve většině případů nese hlavní finanční zátěž rodina, což může přispět ke zklamání v hnutí. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o jednorázové odměny pro právníky, ale o podporu soudruha, který je ve vězení. Samozřejmě zde značná část zodpovědnosti padá na ABC nebo podpůrnou skupinu, která by se měla zajímat o potřeby vězňů a informovat o nich ostatní.

Je dobré komunikovat na osobní rovině aspoň s jedním vězněm. Hlavním nepřítelem vězně je samota, beznaděj z toho, že v tu chvíli žije paralelní život. Vězení není procházka růžovým sadem ani dovolená z každodennosti všedního dne. Jde o komplexní a neustále trvající násilí, které si nelze představit, dokud si ho člověk neprožije. Kontakt s vnějším světem je zásadní a nejdůležitější. Je potřeba zdůraznit, že není záhodno psát o tom, že je vám líto konkrétního vězně a že mu přejete brzké propuštění. Takové dopisy jsou spíše otravné. To nejcennější na dopisech jsou ty příběhy, které mluví o různých událostech a rozmanitém lidském konání. Tyto informace rozšiřují obzory.

Zeptej se sám sebe: „Když nenapíšu vězni já, kdo napíše mně, až budu ve vězení?“

Informace o vězních můžete získat zde: abc-ruzona@riseup.net