Nedávno zatčený a mučený anarchista Mikola Dziadok již před nějakou dobou publikoval článek o kterém si myslíme, že stojí za to si ho přečíst. Možná díky němu můžeme více porozumět, jak Mikola uvažuje a proč o něho represivní složky jeví takový zájem.
V revolučních dobách je snadné být revolucionářem nebo rebelem. K tomu není potřeba mnoho: připojíte se k davu a už provádíte vlny historie. Je to však mnohem působivější, když je zakázáno vše, co by mohlo být zakázáno. Když je ponížení od těch, kteří jsou u moci, téměř bezmeznou normou. Když jsou vaši přátelé a soudruzi mučeni v lesích a minibusech.
V takových dobách je jedinou věcí, která lidi nutí jednat, sebeúcta a divoká, nemilosrdná nenávist k bezpráví. Naneštěstí ne každý dokáže tyto pocity ventilovat. Proto nastal čas, aby se do popředí dostaly osamělé vzpoury.
Michail Žlobickij, který se 31. října vyhodil do vzduchu v budově archangelské Federální bezpečnostní služby, je již téměř zapomenut, protože se od té doby stalo mnoho dalších událostí. Mezitím o něm nevíme téměř nic. Neexistují ani normální fotografie, ani jeho skutečná stránka v sociální síti, ani svědectví příbuzných. Samozřejmě nebereme v úvahu články provládních propagandistických médií, která tvrdila, že Michail Žlobickij je „mentálně nenormální“ a napsal, že „se mu ve škole vysmívali“.
Předpoklady týkající se Michaila tedy můžeme činit pouze na základě jeho činu.
Bylo mu sedmnáct let. Vzpomeňme si, co každý z nás udělal v sedmnácti. První alkohol, první sex, první univerzita a první zaměstnání. Podívejme se zpět – většina z nás má mezi těmi dny a dnešní dobou slušné množství času. Prožili jsme to. Milovali jsme, ztráceli jsme srdce, smáli jsme se a plakali. Ale Michail Žlobickij se těchto let nedožije. Protože dal dvě věci nad všechno na světě: svou vlastní důstojnost a nenávist k nespravedlnosti. Dal to nad osobní štěstí, příjemné dojmy, lásku a další věci. Nad svůj vlastní život.
Přemýšlejme o tom: odmítl to nejcennější, co měl.
Lze hodnotit politickou účinnost jeho akcí různými způsoby, třeba říkat, že „kdyby žil, dokázal by udělat více“ atd. Ale ve skutečnosti udělal něco, co většina z nás není schopna udělat. V jedné ze svých zpráv v chatovacích místnostech řekl: „Čekám, až mi bude 18 let, takže za své činy budu nést odpovědnost já, ale ne moji rodiče. Na co čekáte vy, to nevím.”
Touto frází nakonec sám sebe popsal. Mimochodem, ruští policajti se také popsali, když zveřejnili posmrtnou fotografii Michaila ve svém telegramovém kanálu a doprovázeli ji posměšnými komentáři.
Vždy jsem věřil a stále věřím, že morální síla člověka a jeho bytostně vlastní cti má pouze jeden rozměr – schopnost obětovat se. Tato schopnost začíná od maličkostí. Například, od toho, že by bylo možné opustit chvilkové potěšení ve prospěch ostatních lidí až k tomu, že někdo je schopen spáchat sebevraždu v zájmu revoluce. Není třeba hlasitých slov a prohlášení, pokud jsou vaše základní potřeby pro bezpečnost a pohodlí v určitém okamžiku hned vyváženy.
Vzpomeňme si, kolikrát kdokoli z nás (a já také) kladl nad všechno osobní pohodlí. Na schůzku nepůjdu, protože jsem tento den unavený nebo se potřebuji připravovat na zkoušky. Protože mám narozeniny, potřebuji nakrmit svou kočku nebo cokoli jiného. Aktivismus je fantastický! Ale nechte to udělat ostatní. Mám před sebou důležitější věci (život, rodina, práce, rodiče, zábava). Existuje další možnost: Budu bojovat, až udělám všechny ostatní věci, protože musíme myslet na budoucnost! Obecně je žádoucí bojovat bez újmy na sobě samém.
Michail nepreferoval mluvení, ale měl mluvit. A dokud se bojíme obětovat i v maličkostech, zlo bude i nadále postupovat zatýkáním, pouty, mučením. Toto zlo se na své cestě setkává s nebojácnými lidmi jen příležitostně. Ale není nutné se vyhodit do vzduchu, abyste se přidali k těmto nebojácným. Není vůbec nutné používat násilí, protože kromě násilí existuje obrovský arzenál metod, které jsou někdy ještě nebezpečnější. Ale stejně byste si měli pamatovat, že připravenost na strádání – alespoň v malém – je předpokladem revoluce. A revoluce nikdy nebude pohodlná.
Když si to uvědomíte, z nebojácných se stanou skupiny a ze skupin se stanou masy. A ti, kteří donutili 17leté, aby se vyhodili do vzduchu, budou přivedeni k odpovědnosti.
Mikola Dziadok
–
Převzato z webu anarchistnews.org
Další články k tématu:
- Rusko: bombový útok a operace bezpečnostních služeb proti anarchistům. Vyzýváme k solidaritě.
- Žádost o finanční solidaritu pro lidi z Běloruska
- Otevřený dopis na podporu běloruských anarchistických revolucionářů
- Zatýkání v takzvaném Bělorusku
- Vzpoura proti diktátorovi
- V Bělorusku byli zatčeni čtyři anarchisté
- Rozhovor o protestech a represích v takzvaném Bělorusku
