Jak to bylo s nepokoji ve věznici Bělušice na mostecku? Spustila je pouhá fáma nebo jsou fámami spíše články médií, které nekriticky přejímají stanoviska správy věznice?
Masmédia začátkem listopadu 2020 přinesla zprávu o tom, že „Ve věznici Bělušice začaly intenzivní protesty už v noci z pátku na sobotu, ale následující noc se situace opakovala. První noc se do incidentu mělo zapojit kolem 200 trestanců, tu druhou jich bylo 400. Důvodem měla být fáma, která se po věznici rozšířila. Ta prý tvrdila, že v jednom zařízení na Ostravsku kvůli nebezpečí nákazy koronavirem vězně s nižšími tresty propouštějí. Za bělušickými mřížemi tomu zřejmě uvěřili a chtěli také na svobodu.“ – zdroj:
Zevnitř věznice se nám podařilo získat informace od osoby, kterou z bezpečnostního důvodu nebudeme jmenovat. Uvádí, že nepokoje měly širší pozadí, o kterém většinou média i správa věznice mlčí. Zřejmě tak chtějí předejít rozšíření nepokojů. V pozadí nepokojů stála nespokojenost se zákazem návštěv a strach z nákazy coronavirem.
Od 23. října do věznic nesměli žádné návštěvy. A právě to bylo jedním ze zdrojů napětí již také při jarním nouzovém stavu. Na jaře jeden z vězňů české věznice přiblížil situaci těmito slovy: „Řekl bych, že to zatím snášíme trpělivě a doufáme, že to nebude dlouho trvat. Všechny hodně trápí to zrušení návštěv.(…) Tento zatím celkem klidný stav je ale hodně křehký. Je to dost napjaté, když neřeší hygienické podmínky, ale berou nám to málo, co tu lidi mají a argumentují bezpečnostními opatřeními.(…) Pokud bude vedení věznice dál postupovat bezohledně, tak se hodně brzy může nějaké reakce dočkat. Stav, kdy se nejedná o individuální opatření, ale týká se to všech, může způsobit kolektivní reakci.“ – zdroj:
Je pravděpodobné, že napětí vyvolané zákazem návštěv a dalšími restrikcemi ve věznicích, hrálo při bělušických nepokojích větší roli, než jakási fáma o které hovoří média. Věznění lidé přišli o to málo, co jim v jejich situaci zůstalo. V důsledku opatření přijatých vládou byly výrazně omezeny jejich kontakty s blízkými, což není nevýznamný fakt. Je zcela pochopitelné, že si to nechtějí nechat líbit.
Zatímco, většina médií přejímá pouze jednostranné informace od mluvčí věznice a policie, vyjímku tvoří CNN Prima NEWS, kde se připouští, že zákaz návštěv, mohl být také jedním z důvodů nepokojů. Jako další důvod se uvádí strach z koronaviru v důsledku nedostatečné ochrany vězněných.
Není nám známo, jaká je nyní situace s počtem nakažených koronavirem v českých věznicích. Začátkem listopadu média uváděla, že je nakaženo 24 trestanců a mezi zaměstnanci věznic je nakažených 364. Tato čísla naznačují, že rizikem pro vězněné jsou především zaměstnanci věznic. Oni jsou s nimi dál v přímém kontaktu, zatímco kontakt s rodinami je vězněným odepřen, i když by mohl probíhat alespoň za podmínek oddělení osob sklem. Návštěvy blízkých osob, jsou pro vězněné jedním z mála kontaktů s vnějším světem. Pomáhají jim vyrovnat se s vlastním údělem a přežít v nehostinném prostředí. Udržování sociálních vazeb také zvyšuje šanci na méně problémový návrat do společnosti po výkonu trestu. Zákaz návštěv je jistě velmi frustrující a uvěznění to těžce nesou. Něco jiného si však myslí psycholog a forenzní specialista Slavomil Fischer, který tvrdí, že se odsouzené osoby na rodiny netěší. Je s podivem, že i člověk bez schopnosti empatie dnes může mít titul psychologa.
Ututlat a překroutit rovná se eliminovat
Reakce správy věznic není o nic méně pochopitelná, než to, že se někdo ve věznici rozhodl ozvat proti zhoršování podmínek. Vedení bělušické věznice kopíruje celosvětový trend represivních struktur. Využívá matení veřejnosti, jak je možné sledovat i v jiných zemích. Vždy se to děje za stejným účelem: neutralizovat nebo eliminovat odpor vězněných. Příkladem může být třeba Itálie, kde na jaře 2020 ve 27 věznicích povstali vězni proti zákazu návštěv jako prostředku zabránění šíření nákazy, když evidentně uvnitř vězení žádná hygienická opatření přijata nebyla.
Přímá pozorovatelka události v jedné z italských věznic popsala situaci zvenku takto: „Slyšely jsme zevnitř střelbu a po chvíli jsme se šly podívat ze strany, kde je vidět na věznici. Křičeli ‘Oni nás masakrují’. Byli tam všechny policejní složky, které v Itálii existují.(…) Druhý den jsme opět šly před věznici i s blízkýma vězňů. Dozvěděly jsme se, ‘že ti mrtví se předávkovali metadonem, který požili během povstáním’. Tento motiv se objevil také u smrtí v dalších věznicích, jednoho v Bologne a čtyř v Rieti. Je neslýchané, že 14 vězňů ve třech různých věznicích zemřelo ze stejného důvodu, což je verze státu. Myslíme si, že jde o oběti vězeňského systému, jako všechny oficiální sebevraždy.“
Podobně hovoří i text „Pour une propagation de la révolte!“ původně publikovaný Nantes Indymedia, kde se píše „V několika věznicích je nejméně 12 mrtvých. Buržoazní tisk a vězeňská správa hovoří o předávkování po rabování ošetřovatelen, ale příbuzní vězňů shromážděných v solidaritě mimo věznice slyšeli výstřely. Několik vězňů je hospitalizováno na intenzivní péči.“ – zdroj:
Stejně jako v Bělušicích, se také správa italských věznic snažila zamlžit skutečné dění uvnitř, k čemuž jim dopomohla média šířící dezinformace. Je cynické a pokrytecké, když média pomáhají vykreslit vězně jako naivní hlupáky podléhající fámě, ale sama šíří fámy, které zastírají skutečné důvody nespokojenosti uvězněných lidí.
Zastrašující hrozba
Dezinformační tok doplňuje ještě další nástroj neutralizace odporu, kterým je zastrašující poselství. Policie prohlašuje: „V souvislosti s nepokoji ve věznici v Bělušicích jsme zahájili úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu vzpoura vězňů. Organizátorům hrozí dalších 10 let za mřížemi. Vzhledem k tomu, že jsme na počátku šetření nebudeme sdělovat bližší informace.“ – zdroj:
Zprávy tohoto druhu mají odradit každého potencionálního nespokojence. Něco se ti nelíbí? Drž hubu a krok, nebo ti naložíme další trest. Nesouhlasíme s tím, aby někdo obíral vězně o důstojnost a zdůvodňoval to moralistickými řečmi, že to patří k trestu za jejich provinění vůči společnosti. Každému náleží právo bránit se příkoří na něm páchaném. Jenže zákon vězněným toto právo upírá. Stačí se podívat, co říká trestní zákoník o paragrafu 344:
(1) Kdo se zúčastní vzepření nebo odporu skupiny vězňů nebo chovanců ve výkonu zabezpečovací detence, dozorčímu orgánu, jeho rozkazu, vězeňskému řádu nebo řádu výkonu zabezpečovací detence, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
(2) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, jestliže
a) čin uvedený v odstavci 1 zorganizuje
Tato to formulace zákoníku je natolik vágní, že si pod tím lze představit ledacos. Třeba to, že vězni odmítnou nastoupit do práce, kde jim mají dát pouhých 27 korun na hodinu a bude to posuzováno jako vzepření se dozorčímu orgánu a tedy organizování vzpoury. Ne, v jednadvacátém století již nemůžeme tolerovat praktiky podobné těm z dob stalinismu a nacismu. Vězněné osoby mají právo na odpor proti bezpráví jako kdokoli jiný. Anarchistický černý kříž toto právo bude zastávat, ať se to mocným líbí nebo ne.
Jeden z vězňů v Bělušicích uvedl: „Přiběhlo komando, z okna létaly různé věci, vězeňská služba vzala vodní dělo a stříkala do oken. Vystříkávala lidi zpátky do ložnic. My zde nemáme žádnou svobodu slova, nemáme o tom jak dát vědět. Už jenom to, že s vámi mluvím, už to mě posílá zpátky do díry, ale já do toho prostě už jdu,“ – zdroj:
Tato slova ukazují, že nepokoje pro vězněné bývají jeden z mála způsobů, jak upozornit na problémy a jak vyjádřit nespokojenost. My tady venku můžeme pomoci k tomu aby jejich hlas byl slyšet hlasitěji.
